Nové domény prvního řádu a co s tim

Dneska to měla být rychlovka. Nikdo nemá čas číst dlouhé články a já nemám čas je psát. To by bylo ve výsledku oboustranně výhodné, ale ne vždy svět funguje tak jak potřebujete...

ICANN (the Internet Corporation for Assigned Names and Numbers) po dlouhých letech vyjednávání (netuším s kým a je mi to šumák) přišla s následující, průlomovou, exkluzivní záležitostí s úplně novou recepturou:

Novými TLD (Top Level Doménami).

Co to sakra je?

Až donedávna jsme měli 22 domén prvního řádu (koncovka .com, .org, .info, ...). Tyto domény v rámci internetová adresy sdělují uživateli, co má na druhém konci čekat – komerční subjekt (.com), vládní organizaci (.gov) nebo jinou organizaci (.org).

Dále zde máme 250 domén států a území (.cz, .us, .uk), které nám zase říkají, v jakém státě majitel domény podniká, případně pro jakou zemi je stránka určena (lokalizována).

A teď kde je vlastně ta změna

Příklad: Řekněme že se jmenujete Dušan Chládek. Přemýšleli jste někdy, jaké by to mohlo být, vlastnit doménu .chladek? Mít webovou adresu www.dusan.chladek? E-mail ja@dusan.chladek? Pánové z ICANN zřejmě taky, takže nám umožní registraci domén tohoto typu.

Dušan Chládek si ale nákup top level domény .chladek určitě rozmyslí. Cena za její registraci je totiž 180 000 $ (dle současného kurzu něco přes 3 mega v českých Korunách). Nepočítaje další náklady spojené s administrativou a udržováním.

Háček je kde?

Cenové bariéra je první věc která by vás měla odradit. Druhou branou je ověřovací proces, v rámci kterého se rozhodne, zda o doménu žádáte oprávněně.

Důvod je pochopitelný – doménu už si nemůže registrovat jen tak nějaký póvl. Tyto praktiky vedly v minulosti k takzvanému cyber squatingu (doménovému spekulantství). Řada vykuků zabírala domény, které by se mohly hodit někomu jinému a snažila se na jejich následných prodejích vydělat (ve skutečnosti je to stále slušný kšeft). Případně měla zakoupenou řadu domén, které byly nápadně podobné nějaké dostatečně navštěvované.

Příklad: Coca-cola má doménu coca-cola.com, spekulant tedy, za předpokladu že to výrobce limonády nevychytal, zakoupí cocacola.com, umístí na ní reklamu a vydělává na lidech kteří se k němu dostali de-facto omylem.

Coca-cola samozřejmě může o odejmutí domény spekulantovi požádat, protože má na své jméno ochrannou známku, ale ne vždy to jde (spekulant má zaregistrovánu ochrannou známku cocacola, protože v dané zemi třeba byla volná) a pak je jednodušší se s ním domluvit (rozumějte odevzdat tučné výpalné).

Případ s Colou se nemůže stát, protože má celosvětovou ochrannou známku, ale menší firmy, které mají značku lokálně a expandují do okolních zemí, mohou na tento problém narazit.

To ovšem neznamená, že se s novými TLD nebude spekulovat. Co třeba taková doména .shop? Já bych si dal říct...

V čem jsou tedy výhody nových TLD:

1. Pokud na ni máte, znamená to, že nemáte problém vypláznout 180k $. Gratuluji.

2. Odpadají subdomény a kvůli každé micrositě nemusíte kupovat novou doménu. Vše si generujete pod svojí TLD.

3. Hodí se tedy pro subjekt, který generuje řadu domén.

Přiklad: Google vlastní doménu blogspot.com a vygeneroval mi adresu crtec.blogspot.com. Pokud Google zakoupí TLD .blogspot nebo .blog, můžu se těšit na krásnou doménu crtec.blog.

4. Je důvěryhodnější, protože ji nemůže mít jen tak někdo a tím klesá riziko napálení.

5. Říká poměrně přesně co jste zač.

Příklad: Řekněme že máte Audi. A ne auto, ale rovnou celý koncern. Jakou chcete webovou adresu? Audi.audi vypadá přinejmenším podivně a adresa A8.audi nevypadá jako něco co nutně potřebujete.

Ale co taková audi.car? Nebo audi.auto?

Pak ještě zbývá dořešit co na to takový Volkswagen, Kia nebo Yugo.

Co si od toho neslibovat:

1. Lepší SEO. Prozatím s tím roboti vyhledávačů nepočítají, ale nikdo neví jak to bude v budoucnu. Trendem ale je řešit obsah spíše než doménu, takže se obávám že SEO do kytek nepůjde.

2. Lokalizaci. Když máte audi.car, pochopí to řada anglofonních zemí. Má ale doména .car smysl třeba pro Indii, nebo budete raději kupovat audi.in?

Kde jsem vzal ty moudra:

Hýr http://globerunnerseo.com/new-top-level-domain-extensions-tlds

a hýr http://helpmyseo.com/seo-blog/425-whats-in-a-name-will-the-new-top-level-domains-tlds-affect-your-seo.html

Napsal jsem v článku nějakou blbost? Zapomněl jsem na něco? Máte pocit že bych světu udělal lepší službu, kdybych se stal válečným zpravodajem? Dejte vědět v komentářích.

Jak získat rychle co největší počet fanoušků na Facebooku

Tento článek konečně odhalí jak to udělat, abyste nemuseli dlouho čekat na to, až se vaše facebooková skupina naplní. Zdarma. Vysvětlím jak přeskočit měsíce úporného shánění fanoušků, placení PPC kampaní a přidávání obsahu. To vše za pouhých několik dní. Chcete aby měla vaše skupina desetitisíce a možná i statisíce uživatelů za jeden týden?

Pokud si podle titulku myslíte, že dostanete nějakou magickou formulku se kterou to půjde jako po másle, jste tu správně. Skočte rovnou na konec článku. Nebo zavřete okno prohlížeče a běžte se projít. Vyhnete se zbytečnému rozčarování a koneckonců venku je touhle dobou docela hezky.

Ono to vše samozřejmě jde udělat postaru.
Můžete udělat třeba zmíněné PPCčko. Příkladem budiž nedávný a nepříliš povedený (jak se to vezme) počin Aukra, propagující jejich inzertní portál.


Text "Jsem taky ve Vašem městě! Že mě neznáte? Podívejte se na stránky tety Berty" je skvělým příkladem toho, jak by se to dělat nemělo. Takto navržené PPC vám možná zajistí růst skupiny (jistě se najdou tací, kteří chtějí zjistit, kdo je teta Berta a co dělá v jejich městě), ale o návratnosti investic bych si dovolil pochybovat. Mnohem lepší by bylo přímo v textu upozornit na to, že se jedná o inzertní portál. Skupina sice neporoste tak rychle, ale odfiltrují se ti, kteří nemají o internetovou inzerci zájem. To jsou ale základní pravidla návrhu PPC...

No a co funguje vždycky–uspořádejte soutěž o něco, co všichni chtějí. iPad. Auto. Dům. Čím větší a dražší krám, tím rychlejší růst. Do skupiny se vám pak nahrne hromada vyžírků, protože je tam něco zadarmo. Hodnotou výhry jste jim právě zaplatili, aby vám za šanci dostat něco gratis věnovali chvíli pozornost.

Co to ale o vaší skupině vypovídá? Pokud jste značka, co pro vás počet uživatelů znamená? Je to počet lidí, které můžete obtěžovat svým spamem tak dlouho, než si vás skryjí nebo skupinu opustí? Nebo vám jde o to shromažďovat alespoň trochu loajální přívržence, kteří mají zájem přijímat váš obsah, mluvit o něm (a s vámi) a v tom úplně ideálním případě jej i šířit dále?
Velikost skupiny je jednoznačný a očividný ukazatel, ale také nejvíce zavádějící. Zakládáte-li skupinu za účelem shromažďování oveček, pak je vše v pořádku. Jde-li vám ovšem o co největší zapojení fanoušků, přestaňte se ohlížet na jejich počet a začněte měřit relevantnější ukazatele.
Facebook API umožňuje sledovat množství a druh interakcí s každým kusem obsahu (počet liků, sdílení a komentářů). To už je pak úplně o něčem jiném.

Pokud nechápete jak sociální sítě fungují a nedokážete platformy používat tak jak jsou zamýšlené, pak nemá smysl věnovat tomu energii. Zbytečně si tím škodíte a pochopitelně výsledky nenaplní vaše očekávání. To ale není chyba sociálních médií, to je problém nepochopení jejich fungování. Stejně můžete nadávat, že s novým Porsche se blbě oře pole, i když stojí víc než traktor. Jasně, ale zkuste si dojet z Brna do Prahy traktorem.

Moje úžasná rada naprosto zdarma:
Založte si profil, chvíli službu používejte a snažte se pochopit co a proč tam lidé dělají. Možná pak nebudete orat pole se zánovním Porsche.

Vy pořád čekáte na tu magickou formulku, co? Tak tedy: Jak udělat velkou skupinu na Facebooku.
Úspěch zaručen u 9 ze 7 případů. Stačí pouze pojmenovat ji podle následujících pravidel:

• Udělejte něco tak obecného, že kdo není členem, je automaticky looser: "Nemám rád/a když se někdo šťourá v nose," nebo "Nerad/a se potím."
• Reagujte na aktuální dění ve světě: "Za každého fanouška koruna na oběti zemětřesení v _______" (doplňte aktuální zemi, kde je právě zemětřesení)
• Reagujte na aktuální dění ve sportu: "Děkujeme českým hokejistům za vítězství ______" (doplňte kde aktuálně vyhráli)
• Využijte běžných denních situací: "Jezdím autem", "Jezdím tramvají", "Občas chodím."
• Spojte skupinu s něčím, co lidé nemají rádi: "Nesnáším vstávání brzy ráno", "Nemám rád/a když mám průjem", nebo doplňte jinou libovolnou věc, kterou obecně lidé nemívají rádi.
• Spojte skupinu s něčím, co lidé naopak rádi mají: "Rád/a spím", "Rád/a se mazlím" nebo "Jsem rád/a nahatý/á".
• Využijte zklamání a radostí ve vztazích: "Milujínkuju svého miláška", nebo naopak "Jsem smutný/á když mi ublíží někdo, koho mám rád/a". Nemůžete minout, statisticky se vždycky najde někdo, kdo je na tom aktuálně blbě nebo dobře a má potřebu to dát světu najevo.

Asi fakt zauvažuju o kariéře toho konzultanta přes sociální média...

Seth Godin: Linchpin [recenze]

Jak se stát nepostradatelným?

Trendem moderní doby je nahraditelnost lidské práce. Pokud jste byli dělníkem před několika desítkami let, mohli jste se těšit na solidní plat a zaměstnanecké jistoty. Dnes jste jen kolečkem v obrovském stroji. Kolečkem, které může být kdykoli nahrazeno. Tomu samozřejmě často odpovídá finanční ohodnocení i zacházení, protože venku čeká dlouhá řada koleček, která vás mohou bez problému vystřídat. Jediným způsobem, jak se z tohoto neutěšeného systému vymotat je, jak ji Godin nazývá, emoční práce. Emoční práce znamená dát svému zaměstnaní něco navíc, dát do něj kus sebe. Skutečně věřit v to co děláte a dělat to nejlépe jak umíte. Inovovat. Tvořit. Jen tak se můžete stát nepostradatelným. Linchpinem [angl. "pilíř"].

Godin se často vrací ke svým oblíbeným tématům, která můžeme najít v několika jeho dalších knihách a blogpostech, např. leadership (Tribes) nebo "ještěrčí mozek" (ta část našeho mozku, která si mimořádně libuje v komfortní zóně).
Linchpin můžeme pokládat za další z řady sebemotivačních výplodů, kterých je trh s knihami plný. To bychom ale přišli o několik velice zajímavých myšlenek, ke kterým se ještě vrátím. Sice by se oněch zhruba 220 stran dalo bez problémů smrsknout na 40, ale to je problém asi každé knihy. Ty myšlenky je potřeba trochu obalit, aby to na regále vypadalo důvěryhodně.

Ne že byste v Linchpinu nenašli nějaké to sebemotivační klišé, ale některé názory opravdu stojí za to a možná vás donutí přehodnotit dosavadní pohled na to, co (a jak) děláte.

1. Každý z nás je génius. Řada lidí se vymlouvá, že nemá dobré nápady. Tak se zkuste zeptat naopak–máte samé špatné nápady? Asi sotva odpovíte že ano (tedy pokud nejste členem Jackass).

2. Každý se může stát Linchpinem. Jste zedník, číšník, nebo uklízečka? Z téhle pozice sice třeba nezměníte svět, ale můžete změnit lidi kolem sebe. V dnešní době sériové výroby, kdy je jedna věc jako druhá a vše je snadno dostupné, se zase dostává do kurzu emoce. Dejte do své práce co nejvíc pozitivního přístupu a sebe jako člověka. Spojujte se s lidmi a spojujte lidi. To je rozdíl mezi zaměstnáním a opravdovou prací. Chcete být zaměstnáni, nebo chcete dělat dobrou práci?

3. Pracujete v prostředí, kde se obtížně prosazují vaše nápady a úzkost vám nedovolí zkusit něco nového? Vzdělávací systém, tvrdě trestající každé pochybení, nás totiž všechny naučil bát se chyb. I tady ale není situace úplně bezvýchodná. Pokud nemáte na to, abyste se proti tomuto zažitému strachu vzbouřili okamžitě, doporučuje Godin vytvořit si jakousi platformu. Pomalu si vybudovat pozici, ze které bude realizování vašich nápadů mnohem jednodušší a strach z neúspěchu tím pádem menší.

4. Naučte se dávat dary. Naše společnost založená na tržní ekonomice předpokládá reciproci. Když vám někdo dá dar, cítíte že byste mu měli oplatit předmětem podobné hodnoty. Dar ale nemusí být nutně hmotný. Nejjednodušší způsob jak se naučit dávat dary nám poskytuje internet. Rada je také dar a nestojí nás nic. Dar je způsob, jak navázat a udržet spojení, bohužel jeho význam je v současné společnosti značně zkreslený. Snažme se opět začít dávat dary.
Dar vytváří pouto (ne nutně na bázi reciproce). Když kafe na rohu prodává usměvavý prodavač, který s vámi každé ráno prohodí pár milých slov, dává vám tím dar. Pravděpodobně kavárnu navštívíte opakovaně a raději než tu, která je sice blíž, ale přístup obsluhy je tam lhostejný. Už?

Linchpin možná nezmění váš světonázor, ale minimálně vás donutí zamyslet se nad svým přístupem k tomu, co děláte. Doufejme k lepšímu. Možná začnete do své práce přidávat také trochu toho umění...

"Art isn't only a painting; it's anything that changes someone for the better, any nonanymous interaction that leads to a human (not simply a commercial) conclusion."

.

Budoucnost sociálních médií

Jestli něco nemám rád, tak jsou to předpovědi. Rádobyanalytici předpovídající vytrvalý růst ekonomiky, krach tiskové reklamy, a tak všelijak dále. Takovým analytikem může být každý z nás. No fakt. Stačí střelit od boku nějakou předpověď a čekat jestli to vyjde. Když ano, bijte se do prsou a křičte že přesně takhle jste to předpovídali, a když to nevyjde, stačí situaci přejít taktickým mlčením. Stejně už si nikdo nepamatuje co jste kdysi kdesi říkali.
I přesto se teď pokusím o předpověď. Nebudu věštit z lógru, mám totiž tolik dat podporujících moji myšlenku, že možnost udělat chybu je, stejně jako pravděpodobnost, že budu za blbce, podstatně snížena. A to je další skvělá možnost jak dělat předpovědi–zopakujte něco, co je jasné a nevyhnutelné. Skoro zvažuji, že můj další blogpost bude o tom, jak se stát úspěšným analytikem. No ale teď k té předpovědi...

Sociální média snížila komunikační bariéry a zkrátila vzdálenosti. Můžeme kontaktovat prakticky kohokoli a to kdekoli (za předpokladu že je v dosahu signálu). Sociální média nás ale také rozdělily. Píšeme neosobní maily, místo abychom vyjádřili svůj názor lajkujeme a retweetujeme. A až donedávna nebyly sociální sítě ani příliš interaktivní (tím myslím, že moc nezasahovaly do reality, vše se dělo pouze ve virtuálu). I s tím už jsme ale dokázali pohnout.

Zajímavý trend odstartovaly služby jako Foursquare nebo Gowalla. Tyhle sociální sítě nás konečně přinutily jít ven. Posunuly nás blíže skutečnému světu a navíc z něj udělaly hru. A když z něčeho uděláte hru, lidi to hned raději používají.
No a to je kus té předpovědi. Podle mého analytického názoru je budoucnost sociálních sítí v geolokaci.
Ovšem geolokace sama o sobě může být dost nuda a ne každý má o takovou funkci zájem (což dokazuje výrazně nižší počet uživatelů oproti klasickým sociálním sítím), takže je potřeba tomu dát trošku víc. Ono samotné checkování se (pardon, nevím jak jinak to napsat) na různých místech z mého pohledu moc zábava není (jasně, dostanete pár bodů, virtuální odznáček, ale to je tak zhruba všechno). Takže jak z toho udělat trošku víc srandu... K tomu se dostanu níže.
Služby spojené s geolokací, stejně jako prakticky každá a nepříliš zahlcená platforma, nabízí nové možnosti efektivního marketingu. Pokud víte, že uživatel navštěvuje 4x týdně vaši kavárnu, můžete připravit speciální nabídku pouze pro něj. Prodáváte-li příslušenství k elektronice a víte, že určitá skupinka uživatelů včera postávala před Apple storem, snadno si odvodíte že si byli pro čerstvě představený produkt a mohlo by se jim hodit pouzdro od vás.

Druhým trendem, kterého se týká moje věštba, je rozšířená realita. Tady bych rád apeloval na všechny spoluobčany, aby nepoužívali termín augmentovaná realita. Je to ošklivý lingvistický paskvil a dělá se mi z něj nevolno. Děkuji za ohleduplnost.
Rozšířená realita není novinkou posledního roku, jak by se podle mediálního humbuku okolo mohlo zdát. Pokud zalovím v pamětí, tak hru využívající rozšířené reality měl už Symbianový Siemens SX1, což je mašinka představená v roce 2003. Tenkrát ale ne každému docházelo, jak by se rozšířená realita dala využít, natož v kombinaci s GPS systémem. Přitom telefony vybavené GPSkou najdeme ještě dříve, už v roce 2000 (Benefon Esc!). Až v roce 2010 jsme začali tyhle dvě věci spojovat dohromady. Nejvíce tomu pomohla dostupnost adekvátně vybavených a výkonných smartphonů.



Takže teď máme pohromadě GPS a rozšířenou realitu. Díky tomu se stala naprosto úžasná věc. Do světa, který vnímáme normálně, můžeme přidat ještě digitální vrstvu, jež umožňuje vkládání obsahu mezi nás a prostředí. Telefon vybavený příslušnou aplikací nám pak umožňuje tuto digitální vrstvu vidět a pracovat s ní (zobrazovat a vkládat obsah). Mezi takové služby patří například Layar nebo Sekai Camera. Není na místě nazývat tyhle projekty sociálními sítěmi, mnohem více se pro ně hodí výraz "augmented reality browser", tedy prohlížeč rozšířené reality, protože přesně takhle to funguje. Jdete po městě a necháte po sobě nějakou digitální stopu. Fotku s kamarády před zajímavou budovou, nebo informaci o tom, kde bydlíte přímo před svým domem. Je to jako byste mohli kamkoli zapíchnout ceduli s vlastním obsahem.
Zase skvělá příležitost pro marketing (protože ten se nacpe všude). Jedná se o prostředí relativně nezahlcené, takže je v něm spousta místa které se dá zaprasit reklamou–virtuální billboardy, navigační šipky a jiné nástroje digitálního outdooru (že by novotvar?).
Nesjspíš není daleko doba, kdy budeme mít před obličejem nalepený náš komunikátor a díky rozšířené realitě najdeme nejbližší McDonald's. Bude stačit následovat červené šipky na chodníku, které marketéři vložili do digitální vrstvy mezi námi a světem.
Chcete vytvořit prémiový obsah? Není nic jednoduššího, než si vybrat nějaké blbě dostupné místo. Pro slevu 80% na všechny produkty The North Face prosím zdolejte alespoň jednu z osmitisícovek. Na vrcholu najdete díky vašemu smartphonu digitální kód...
A to je další část mojí předpovědi. Popularizace služeb spojujících rozšířenou realitu a geolokaci.



Podle všeho to tedy vypadá, že nás sociální sítě zase vrhnou do terénu. O průlom by se v tomto směru mohl postarat také startup Color. Color je služba pro sdílení fotografií s tím, že vidíte pouze fotky lidí, kteří se pohybují do 30 metrů od vás. S tím potkáváním je to principielně podobné jako Google Latitude, akorát Color vám umožňuje díky sociálnímu grafu poznávat nové lidi (nejen upozorňovat na blízkost známých, jak to má Latitude). Sociální graf vám prozradí, s kým se často potkáváte (resp. sdílíte onen 30 metrů velký okruh). Třeba zjistíte, že každý den dojíždíte do práce s atraktivní brunetkou, se kterou by stálo za to dát se do řeči. A možná už o vás dávno ví...
Proč si myslím, že by Color mohl uspět? Tak především je v něčem první. Být první je mnohem důležitější, než být (nej)lepší. Potom je tu také důvěra investorů, kteří do startupu nalili 41 milionů dolarů. Nepředpokládám, že se sejde banda prosťáčků a jen tak utratí 40 mega. A pak je tu samozřejmě ten prvek potkávání se s reálnými lidmi, což je v dnešním světě seznamek a speed datingů vzpruha jako hrom.
Sledujete jak je to s tím předpovídáním jednoduché?



Předchozí část by se tedy dala shrnout tak, že nás sociální sítě podle všeho začnou zase svádět dohromady. Akorát se mezi nás opět nacpe jiná bariéra v podobě digitální vrstvy. Všímáte si jak jsou ta sociální média plná paradoxů?

No a když už jsem se tak rozpředpovídal, tak říkám, že by se mohlo objevit ještě několik komunitních sociálních sítí. Pokud spojení komunitní sociální síť neexistuje, zabírám si autorství. Soundcloud ukázal, že když vyberete ty správné nástroje pro danou komunitu, lidé je rádi začnou používat (a platit za ně). Stačí jen najít dostatečně velkou skupinu s dostatečně specifickými potřebami, které sociální sítě "pro všechny" nejsou schopny naplnit. No a máte business jak víno.

To celé má pořád jeden háček. On je to vlastně dost velký hák, a tím je roztříštěnost trhu s mobilními zařízeními. Různé operační systémy, různá hardwarová vybavení. Pokud chcete aby vaše služba byla dostupná každému, znamená to napsat desítky verzí aplikace, nebo udělat webovou verzi, kterou rozchodí plusminus každý, ovšem za cenu nižšího komfortu používání. Brilantní krok udělal v tomto směru Facebook, když koupil Izraelský startup Snaptu, díky kterému se tak stává dostupným i pro majitele běžných telefonů.

Takže co předpovídám:
1. Boom služeb využívajících geolokaci v kombinaci s rozšířenou realitou.
2. Rozšíření marketingu v této oblasti (protože reklama se nacpe všude).
3. Nové komunitní sociální sítě cílící na specifické skupiny uživatelů a jejich požadavky.
4. Rozšíření marketingu také na tyto sítě (protože reklama se nacpe všude).
5. Uspějí ti, kteří budou fungovat na co nejvíce platformách.

Závěr: Dá se udělat FarmVille kombinující geolokaci a rozšířenou realitu?

No vidíte to. A je ze mě analytik. Teď ještě najít někoho kdo mi za to bude platit. A kdyby mi ta předpověď náhodou nevyšla, tak to pěkně potichu smáznu a nebudu se k tomu vůbec hlásit doufajíc, že si toho nikdo nevšiml.

AKG Acoustics K518DJ – DJ sluchadla za pár šupů [recenze]

Protože jsem dýdžej (přinejmenším na to mám nějaké potřebné krámy) a moje hvězda začala strmě stoupat vzhůru (lidé už po mně během vystoupení nehází kelímky s pivem), rozhodl jsem se upgradovat sluchátka. Hledal jsem náhradu za původní Sennheisser PX200, která by lépe tlumila zvuky z okolí a zároveň umožňovala trochu flexibilnější polohování na hlavě. Našel jsem ji v podobě AKG K518DJ, u kterých není za bratru 1 500 Kč prakticky co řešit. V následující recenzi budu 518ky porovnávat především se zmíněnými Sennheissery PX200, což jsou rovněž sluchátka s uzavřenou konstrukcí, jichž jsem už po 4 roky spokojeným majitelem.

Balení
Krabice je minimalistická a vážně vkusná. Uvnitř najdete sluchadla, redukci na 6,3 mm jack, nějaké papírování a obal (pytlik). Ale vás stejně zajímá hlavně jak to hraje...


Zvuk
V porovnání s PX200 mají K518DJ hutnější zvuk s hlubšími basy. I tak se PX200 nemají za co stydět, a to zejména díky čistšímu vyššímu spektru (a vždycky se jim dá trochu pomoct ekvalizérem). Nejživějším zvukem se ze všech mých sluchátek můžou chlubit YUIN PK3, na které v tomto směru pořád nedám dopustit.
Celkově ale mají 518ky zvuk líbivý a od nákupu se příjemně rozehrály. Výrazné basy a dobré tlumení oceníte v hlučnějším prostředí klubu, stejně jako v ruchu města.

Zleva: AKG K518DJ, Sennheiser PX200, YUIN PK3
Konstrukce: Circumaaural, supraaural, intraaural

Konstrukce
Na fórech si uživatelé dost často stěžují na silný přítlak a bolest uší po delším používání, zejména pokud se jedná o exempláře s brýlemi. Já mám hlavičku decentní velikosti, takže ani po více než hodině a s nasazenými brýlemi necítím v tomto směru zásadní nepohodlí. Pokud máte hlavu větší, mělo by prý pomoct nasadit sluchátka na pár dní na krabici, aby konstrukce trochu povolila.
Jestli by mohli kluci z AKG něco vylepšit, tak je to hlavový most, kterému by prospěl nějaký polstr. I porovnávaná Sennheisser PX200 most polstrovaný mají, paradoxně u nich je to zrovna zbytečné. Vím to, protože polštářky už jsem z nich za dobu používání orval.

Dá se to i složit, ale moc místa neušetříte.

Co se týče kvality zpracování, je to sice Made in PRC (zkratka pro Činskou lidovou republiku, sprosťáci!), ale s německou precizností. Plasty i klouby jsou masivní, celé to protíná ocelová výztuž obalená pogumovaným plastem. Mušle mají rovněž matnou pogumovanou úpravu, kterou trochu oživuje šíp v lesklém provedení.
Kabel je zatraceně dlouhý (2,5 m) a vychází z obou mušlí. Materiál použitý jako izolant je poměrně tuhá guma, která rozhodně něco vydrží.

Závěr
S nákupem jsem spokojen. Slyšel jsem toho už hromadu, takže z K518DJ na zadek nepadám, ale za cenu okolo 1 500 Kč jsem dostal přesně to, co jsem očekával. Slušné tlumení, minimalistický a vkusný design, německy precizní konstrukci a poměrně vyvážené podání zvuku (který by přeci jen mohl být o trošku živější). Hlavový most při delším poslechu trochu tlačí do kebule, ale dá se to vydržet.
Jestli chcete parádu, tak pro vás pracuje WESC nebo Skullcandy. Pokud jste ale od těchhle firem měli cokoli na hlavě, je velmi pravděpodobné, že ani s několika posledními sluchovými buňkami se jejich sluchátek nedotknete ani namydleným klackem. Zvuk který z těchhle "takysluchátek" leze totiž předčí kdejaké pecky za kilo z Datartu.
Pokud nejste příznivci metafor, tak prostě AKGčka hrajou dobře, zatímco některá ostatní sluchátka ne. Tak.

Komu K518DJ doporučit
Občasným DJům, domácím posluchačům, lidem co jezdí metrem, lidem s iPhony (konektor je dost tenký pro připojení k iPhonu první generace), lidem s dětmi, lidem bez dětí, lidem mladým, středně mladým i pozdně mladým, ale hlavně lidem, kterým nevadí větší sluchátka.

Specifikace podle výrobce:
Konstrukce náušníku: Uzavřená
Váha: 150g
Citlivost: 115 dB/mW
Rozsah: 16 Hz – 25 kHz (hahaha)
Impedance: 32 ohmů
Kabel: 2,5m, OFC měď
Zlacené konektory
Vyměnitelné polstry náušníků

SteelSeries XAI – zkušenosti z dlouhodobého používání

Po předchozí recenzi, kdy jsem měl XAI půjčenou jen po omezenou dobu, se naskytla možnost vyzkoušet tuto myš v delším časovém horizontu. Bez váhání jsem možnost přijal, protože ačkoli myší mi prošlo rukama opravdu hodně, vzpomínka na tohohle hlodavce ve mně doslova hlodala pěkně dlouho.

Nebudu se vracet ke všem bodům, popsaným dříve. Spíše bych rád recenzi rozšířil o dlouhodobé zkušenosti s používáním.

Tlačítka
Polohu ani taktilní odezvu jsem nekritizoval, spíše naopak. Tady se nic nemění, moje spokojenost trvá. Výhodou je poměrně velká tolerance polohy dlaně, tzn. dvojice hlavních tlačítek se mačká velmi dobře i když máte dlaň posunutou hodně dozadu. Hraniční poloha, za kterou je již potřeba vyšší síly, je odhadem ta, kdy máte bříška prstů na úrovni kontrolky za kolečkem. A to už je hodně nestandardní držení.
Když jsem nakousl kolečko, měl bych se vyjádřit k věci, která trápí část hráčské obce i recenzenty. A sice, že jeho krokování není příliš výrazné a občas dojde k přeskočení. Ve střílečce to může znamenat volbu jiné zbraně a asi si umíte domyslet, co se stane v pomenší místnosti, když místo z revolveru vystřelíte z raketometu.
Odezva kolečka opravdu příliš výrazná není, tužší chod by mu prospěl. V tomto směru mi nejvíce vyhovují myši Logitechu s kovovým kolečkem a přepínatelným režimem chodu. V tuto chvíli mi na stole leží pouze Logitech V470 (která má kolečko gumové) a oproti ní má XAI kolečko rozhodně tužší a odezvu znatelnější.
Display
Někdo si může myslet, že mít na myši displej už je opravdu featura pro buržousty. Já, jako uživatel Macu naopak tuhle věcičku vítám. Abychom si rozuměli–není příliš výrobců herních periferií, kteří by nabízeli software také pro jablečně počítače. Nadto si nepotrpím na přehnaně detailní nastavování, nedejbože programování maker. Hraju pro radost a abych zabil čas. Nejsem přesvědčen, že desítky nastavení dokáží zásadně ovlivnit můj výkon. Díky displeji na XAI si můžu to nejdůležitější nastavit bez ohledu na platformu.


Co se týče menu, uvítal bych jeho zjednodušení. Pro představu jsem vypracoval strukturu, která není úplně jednoduchá. Ke všemu myš během procházení držíte v dosti nepřirozené poloze, kdy pohyb v menu obstarávají buďto postranní tlačítka, nebo kolečko, jehož stiskem potvrzujete výběr.


Pro příklad jsem si vybral změnu nastavení rozlišení, která zahrnuje 7 kroků (za předpokladu že upravujete profil, který je zrovna aktivní), což rozhodně není činnost, kterou byste chtěli provozovat uprostřed bitevní vřavy. Naštěstí můžete mít pro každý profil nastavená dvě různá rozlišení a rychle mezi nimi přepínat trojúhelníkovým tlačítkem za kontrolkou (ta indikuje které ze dvou rozlišení právě používáte).



Tvar
O tvaru nemá smysl se dlouze rozepisovat, dle mého názoru je geniálně jednoduchý. Nejde o nic co by vám vyloženě sedlo hned na první uchopení a v tom je právě jeho krása. Umožňuje totiž měnit styl držení (včetně střídání rukou). SteelSeries si na tvaru docela zakládá, podle mě se však o zásadní novinku nejedná–podívejte se třeba na Microsoft Intellimouse Explorer. Přesto je tvar nadčasový, účelný a pohodlný.


Senzor
Dříve se objevily zprávy, že XAI má problém se snímáním a senzor občas laguje. Pravděpodobně se jednalo o chybu ve firmware, protože jsem nic podobného nezaznamenal. Myš mi dokonce s menšími záseky fungovala na mírně upatlaném skleněném povrchu. Bohužel se na ni v těchto podmínkách nedá spolehnout (zejména pokud vám nějaký sabotér sklo umyje), proto obecně doporučuji použít podložku.

Závěr
XAI není nejvíc sexy myš co jsem kdy měl. XAI není ani myš s nejvíce funkcemi. XAI není možná ani nejpohodlnější a jistě bych našel spoustu nej, která jí chybí, přesto je to však periferie, kterou jsem si oblíbil a považuji ji za jednu z nejlepších herních myší vůbec. Cena okolo 1 500 Kč mi nepřijde dramaticky přehnaná vzhledem k užitné hodnotě, kterou v sobě výrobek nese. XAI mi prostě na stole ještě nějakou chvíli zůstane a musím říct, že si to docela užívám.

Jak (se pokusit) opravit MagSafe adaptér [howto]

Pokud se vám tak jako mně podařilo ukroutit kabel u vašeho MagSafe adaptéru, máte v podstatě dvě možnosti. Pokusit se o jeho opravu, nebo okamžitě klusat do obchodu pro nový.
Za originální zdroj dáte v lepším případě 2 000 Kč, za neoriginální okolo 1 500 Kč, což je palba jako prase, srovnáte-li s cenami na e-bay (od 800 originální, neoriginální již za 400 včetně poštovného).

Řekněme že zdroj jsme objednali z ciziny a než nám přijde, musíme nějak uschopnit to, co máme.
Předesílám, že adaptér není zamýšlen jako servisovatelný a pokud se do něj chcete dostat, neexistuje nedestruktivní způsob. Zakládáte-li si na řemeslném zpracování a nechcete aby bylo poznat že jste se v tom vrtali, pak vás ujišťuji že výsledek vás nenadchne. Ale možná to bude fungovat.

Oba hlavní plastové díly jsou k sobě přilepeny. Jediný způsob jak je od sebe oddělit je narvat do spáry šroubovák a pomoct tomu kladivem. Doporučuji začít na té straně, kde je vývod kabelu, jde to lépe. Pokud je to možné, jeďte hrotem šroubováku směrem po spáře, jinak riskujete poničení vnitřních součástek a to je pochopitelně konečná... Na fotce si všimněte drážky–oba plastové díly nedrží žádné západky, ale jsou přilepeny po celém obvodu.

Když už se konečně povede to dílo rozložit, je potřeba nějak napojit kabel. Na použití původního vývodu (té šedé zátky u které se vám to pravděpodobně ukroutilo) zapomeňte, kabel je uvnitř zalitý. Já kabel připájel přímo k tištěnému spoji uvnitř zdroje, udělal na něm uzel a vyřízl mu malou drážku. Nevychází tedy zadní stranou adaptéru, ale směrem do boku.


Jakmile se podaří to celé zase nějak napasovat, přichází čas pro nejuniverzálnější opravný prostředek lidstvem vynalezený. Izolačku. Na doprovodné fotografii vidíte nestandardní vyvedení kabelu a taky ďuznu po tom původním.

Dokonáno jest. Není to nic co byste si dali na poličku vedle fotky vaší mámy, ale účel splní.


No a to je všechno. Gratuluji všem kteří se nebodli šroubovákem nebo si někde něco nepřiskřípli. Pokud vám to navíc funguje, pusťte si za odměnu nějaký pěkný film na vašem právě se dobíjejícím MacBooku.

Veselá objednávka u Czechcomputeru - UPDATE

UPDATE - odkaz na článek jsem zaslal vedení společnosti Czechcomputer. Vyjádření provozního ředitele, pana Procházky, naleznete pod původním článkem.

Zkrátím úvod - byl jsem pověřen známou nákupem notebooku pro dceru. Holka chtěla růžový, vybral jsem tedy SONY Vaio, ať to chvíli vydrží.

Czechcomputer měl zrovna vyhovující model v akci zhruba o dva tisíce levněji než konkurence, objednal jsem tedy tam. Podle systému měli skladem poslední kus, vytvořit objednávku bylo dílem okamžiku. Když se druhý den nic nedělo, zkusil jsem zavolat, jestli se mnou vlastně vůbec počítají. Slečna operátorka mne ovšem zchladila s tím, že notebook nemají a nedodají. Když jsem se ptal jak je to možné, bylo mi sděleno, že mají nevyhovující systém a že "někdo mohl učinit objednávku stejného produktu sekundu přede mnou". Vysvětlil jsem jí tedy, že nevyhovující systém je jejich problém, nikoli můj, a že já jsem zákazník, ne programátor Czechcomputeru. Nebyl čas to řešit, vše vypadalo, že se jedná o nějaký omyl a situaci vyřeší (od toho tam přece jsou). Pro jistotu jsem si však udělal printscreen objednávky.

Jaké bylo moje překvapení, když druhý den objednávka z mého profilu zmizela. I volám znovu, abych si opět vyslechl něco málo o problémovém systému objednávek. Narovinu jsem slečně operátorce sdělil, že tento argument mne nezajímá a že očekávám minimálně alternativní řešení (které mi měla nabídnout automaticky a sama od sebe). Vyhledala mi parametrově podobný stroj, avšak "bohužel o tři tisíce dražší". "To nevadí,"povídám, "naštěstí mám s Vámi uzavřenou smlouvu na stroj za cenu nižší, takže budu trvat na jeho dodání." Slečna tradičně nechápe a zahrnuje mne snůškou dojmů a pojmů, právní řád a uzavřená kupní smlouva jí zřejmě příliš neříká. Vyžádal jsem si tedy kontakt na nadřízenou, loučíc se slovy "moc rád bych Vám poděkoval, ale bohužel nemám za co."

Zaměstnankyně zákaznické linky jsou tam zadarmo drahé. Nejenže zákazníka zahrnují argumenty, které jej vůbec nemusí (a neměly by) zajímat, ale ještě s vámi mluví opovržlivým tónem, protože je odmítáte přijmout. Operátorkám je naprosto jedno, že mají na drátě člověka, který chce u firmy utratit dvacet tisíc. Nenabídnou žádné řešení, prostě suše oznámí, že zásilku nevyřídí. Vrcholem série absurdit pak je, když vám v odpovědním e-mailu nabízí antivirový software (který si pravděpodobně nainstalujete na počítač, jenž vám Czechcomputer není schopen dodat).

Jak praví moje oblíbená poučka: "If you pay peanuts, you get monkeys."

Nadřízená byla o trochu chápavější (nebo alespoň tupě neopakovala pořád dokola to samé), i když provolat se k ní zástupem nechápavých operátorek zabralo více než 10 minut. Přirozeně už jsem byl hodně naštvaný a narovinu předeslal, že jsem připraven obrátit se na Českou obchodní inspekci a Sdružení ochrany spotřebitelů. Pokud si neváží zákazníka, pak si žádného dalšího ani nezaslouží. Slíbila, že se na to podívá, a vyžádala si printscreen objednávky. Výhrůžka ČOIkou pravděpodobně zabrala, druhý den už pro mě notebook měli. Kéž by to tady šťastně končilo.

Následující 4 dny se ovšem nic nedělo a v den pátý mi od kurýrní služby DPD přišel e-mail o nedoručitelnosti zásilky. Když se mi po deseti minutách telefonování pro změnu s operátorkami DPD podařilo sehnat řidiče, domluvili jsme čas předání a já zásilku konečně vyzvedl. Na dotaz proč jim to trvalo 4 dny a ani jednou mi nevolali jsem dostal poměrně překvapivou odpověď. Nejprve prý nebyly kompletní dodací údaje a ke všemu jim Czechcomputer předal špatný telefon, takže se mi nemohli dovolat.

Celá tahle pakárna mě stála dvě hodiny času, přičemž zhruba hodinu zabraly telefonáty na příslušná místa. Ušetřené dva tisíce mě tak ve výsledku přišly dost draho. Objednávkový systém Czechcomputeru není schopen obsloužit dvě zakázky zároveň a orientace na zákazníka je pro zaměstnance sprosté slovo.

Czechcomputer má mimořádně dobrý web, který z něj udělal téměř internetový katalog IT zboží. Pokud něco hledám, jdu automaticky tam. Už ale nehrozí, že bych odsud cokoli objednával.

UPDATE:
Vyjádření pana Ondřeje Procházky, provozního ředitele CZC:

"...
Jen krátce shrnu, jak k chybám došlo a proč:

- Konflikt způsobu dodání a skladu:
Na webu jste se díval na sklad Praha, kde bylo zboží volně skladem. Následně jste ale zvolil způsob odběru DPD, které je expedováno ze skladu Příbram. Pokud byste měl tento způsob zvolený na webu, viděl byste zásoby skladu Příbram = nebyl by volný kus.
Pracujeme na zjednodušení logiky skladů, aby k těmto nedopatřením nedocházelo.

- Chybná informace od operátorky zákaznického centra:
Pracovnice zákaznické linky viděla, že není zboží skladem, ale nepodívala se na skladový přesun mezi skladem Praha a skladem Příbram. Kvůli špatně provedené práci Vám tak poskytla nesprávné informace.
Zákaznické centrum bylo přezkoušeno, ze znalosti tohoto postupu a tam, kde jsme nalezli nedostatky byly odstraněny.

- Zboží nebylo doručeno následující pracovní den:
S přepravní společností jsme řešili nasazení komfortnější služby pro zákazníky (přidané hodnoty ve formě SMS avíza, emailu při nedoručení, garantované volání řidičem atd.) a implementovali nový datový soubor. Bohužel i přes několikanásobné testování mimo ostrý provoz došlo k chybě, kdy nebyla metadata části zásilek korektně přenesena. Tato jsme dodatečně doposílali. Nyní je již vše v pořádku.

Ještě jednou se moc omlouvám za takto nestandardní vyřízení objednávky a za způsobené komplikace. Jako omluvu prosím přijměte Dárkový poukaz na 1 000 Kč. (http://www.czechcomputer.cz/product.jsp?artno=32735). Dejte mi prosím vědět, zda Vám má být zaslán poštou nebo ho uplatníte v brzké době (nechal bych u sebe a vše zařídil).
..."

Chápu že článkem, který v celém soukolí selhal, byla operátorka zákaznického servisu. Bohužel v případě online prodejů je telefonní operátor tím člověkem, který utváří image celé společnosti. Vstřícné jednání vedení CZC mne mile překvapilo, jsem rád, že alespoň na vyšších pozicích se najde někdo s odpovídajícím přístupem k zákazníkovi.
Nabídnutou kompenzaci ve výši 1 000 Kč jsem přijal, dle mého názoru je to férová náplast na investovaný čas a telefonní účet.

Služby v Čechách stojí za starou bačkoru

Poslední dobou dost remcám, ale to nejde jinak (krom toho se teď trochu nudim). Většina mi asi dá za pravdu když napíšu, že úroveň služeb je v České republice hrozná. Bohužel samotné poskytovatele služeb můj názor pranic nezajímá, tak se aspoň vyřvu z podoby tady.

Když kupuji rohlíky a prodavačka se tváří jako kyselá pr*el, přejdu to. Na chuť rohlíku to pravděpodobně nebude mít zásadní vliv. Krom toho se jedná o investici v řádu, v němž jsem ochoten takový přístup prodejce ignorovat.
Problém, neřkuli průser je u nás v tom, že se k vám všude chovají skoro stejně, ať už kupujete rohlíky, nebo auto. Nebo dům. Přehradu. No prostě že je vcelku jedno co, kde a za kolik kupujete.

Přemýšlím kde je problém. Jestli v zaměstnavatelích, kteří nedokážou motivovat své zaměstnance, nebo v zaměstnancích, kteří ať už jsou hodnoceni jakkoli, berou pořád zaměstnání jako nezbytný prostředek k tomu, jak přijít k penězům a nedokážou se pro něj nadchnout. A nebo je defekt úplně jinde. Každopádně to odnáším já, což teda neni vůbec oukej.

Nedělejte ze zákazníků blbce, nemají to rádi.

V okamžiku vydání předchozího článku Šokující pravda o kurýrních službách jsem zaslal stížnost (nebo podnět ke zlepšení, chcete-li) prostřednictvím formuláře na stránkách TNT. Do dnešního dne mi nepřišla žádná odpověď.
Pokud jste velká společnost a chcete se tvářit jako že vám skutečně jde o zákazníka, tak proboha nepište na svoje stránky bláboly jako je tento: "Jakékoliv Vaše reakce či připomínky jsou pro nás důležité a jsme vždy připraveni Vám naslouchat." Není to pravda. Zákazník není kretén a brzy na to přijde. A vyřve to do světa.